Opékání špekáčků nebude!

    Od  narození druhého prcka jsem neměla příliš možnost věnovat se stránkám, a kvůli zdravotním problémům ani malování. Prcek už ale trochu porostl a doktoři ze mě vyrýpali zkažený žlučník, takže jsem si řekla, že snad snesete trochu toho běžného deníčkového blogování. Doufám, že už jsem v životě natolik vyrovnaná, abych sem nepsala nějaké úděsné žblepty a naopak někoho třeba povzbudila či ideálně dohnala k nějaké velkolepé myšlence.

A propos, deníky. Doma jich mám asi 12 dílů, už  bych z nich mohla udělat seriál, ale v rámci minimalismu nějak nevím, co s nimi. Nakláním se k tomu si minimálně nad větší polovinou opéct špekáčky, ale zatím máme všude zákaz rozdělávání ohňů, což mé rozhodnutí zatím pozdrželo. Vivat digitalizace, co napíšu zde, pak jednoduše zmažu, a mé řeči se pak točí jen v tajných útrobách googlu.

Nedostatek příležitostí věnovat se malbě mne docela frustruje. Jak člověk nesáhne měsíc na tužku, je to jako s posilováním – začíná pak téměř odznovu. První týdny jsem chodila po krajině a viděla ve všem obrazy, které by byly krásné, krásné kompozice, rozložení barev..a bylo mi pak líto, že ten okamžik vyprchal nezachycen. Postupem času jsem se ale dobrala k „běžné“ lidské ignoranci a teď mne míjí jak každodenní krásné drobnosti, tak inspirace, která jde s nimi ruku v ruce.

Kušmarjá, vypadá to, že v tomto příspěvku jen brblu, protože mezitím se stala další nemilá věc. Skrz ty moje žlučníkové patálie jsem nemohla osobně dohlédnout na ukončení výstavy v Pitomé kavárně a nechala jsem celý odvoz obrazů na manželovi. Dvě skla mi dojely roztřískané a jeden úplně krásný nový rám silně poškrábaný. Ale jinak se máme všichni dobře, abych ten odstavec zakončila nějak pozitivně :-)

Dokonce se mi podařilo navštívit i výstavu. V kavárně u Džoudyho teď vystavuje Kateřina Machytková, což je výtvarnice žijící někde mezi Německem a Českem a maluje duchovní abstrakce s barevností, která se mi moc líbí. Moje prohlédnutí výstavy bylo opravdu dle vzoru moderního člověka, jelikož jsem s sebou táhla dva prcky a tučňáka. Fakt, že výstava byla umístěná v prostorách restaurace/kavárny a zároveň metr pode mnou vznikala panika, že tučňákovi někdo ukrade jeho růžový kočárek zanechaný u vchodu, vedl k asi pětisekundové návštěvě, při které jsem letmo zahlédla hrubé formáty pláten.

Alespoň jeden obraz naživo jsem si však minulý týden prohlédla. Zajela jsem na návštěvu k Frantovi (jméno pozměněno) do jeho padesátimilionové osmdesát let staré vily (tedy, doopravdy není jeho, on tam pouze bydlí. To ale vyjde skoro na stejno. Až na těch 50 milionů teda.) a na stěně tam visela mega malba. Asi dva krát jeden metr, tvářila se akrylově, a opravdu se mi líbila. Barevnostně poměrně jednoduchá, tři amorfní človíčci, dle mého výkladu neandrtálci, tam seděli o ohýnku a jeden z nich měl brýle. Ty brýle dodaly celému obrazu smysl a šmrnc. Podepsáno Bukovský, což mi připomnělo Bukowského, toho „starého prasáka z Ameriky“, kterého jsem kdysi tak ráda četla. Nicméně to nebyl tento starý prasák, ale Bukovský Ivan, jak jsem dnes ráno dohledala na internetu.

Čím se běžně zakončují blogy? Nevím, nemám je čas číst…tak asi…Mějte se fanfárově a nazdar!

< zpět