Jak namalovat pěkný obraz
Všimla jsem si, že na mé stránky chodí nejen lidi, kteří si chtějí obraz koupit, ale také ostatní umělci a nadšenci. Proto zde budu občas psát články i pro „kolegy“ z oboru. Bude se jednat o fúzi informací z knih, internetových článků a vlastních zkušeností.
Dnes tedy o tom, jak namalovat pěkný obraz. Na začátek chci říci, že samozřejmě se všichni lidi neshodnou na tom, co je pěkné, protože každý máme jiný zrak a zážitky a tudíž i vnímání krásy. Existují však pravidla, která když budete následovat, tak o dost zvýšíte šanci obrazu na prodej, nebo úspěch u známých. Všechny lidské mozky totiž vnímají realitu dost podobně, a tak je dané, že některé obrazy na nás působí přirozeně harmonicky, jiné nikoliv, ať už se nám v konečném důsledku líbí, nebo ne.
Na druhou stranu, samozřejmě když už má člověk toho hodně natvořeno, může občas pravidla porušit a vytvoří skvělý, dobře působící obraz. Takových případů však v životě tolik není a následovat pravidla se v této oblasti vyplácí. Zákonitosti namalování pěkného a na pohled harmonického obrazu se týkají dvou oblastí:
1.Kompozice
2.Barva
1.Kompozice
Co se kompozice týká, musíte si dopředu rozmyslet, co bude takový hlavní bod, který přitáhne oko do obrazu. Může to být třeba nějaký ostrý předmět na nezaostřeném pozadí, může to být ale také ostrý barevnostní přechod (například přechod komplementárních barev), ostrá linie mezi jinak samými rozrušenými, a tak dále. Je to prostě oblast, kterou divákovo oko zachytí jako první. Tento hlavní bod by neměl být nikdy ve středu. Jo, takové ty amatérské fotografie, kdy je ve středu človíček a kolem něj velká krajina, jsou přesně špatně. Mnohem lépe obraz (i fotografie) vypadá, když tento hlavní bod vložíte do „třetin“ obrazu. Vlastně to není dokonalá třetina, ale pro lidské oko a malování pravidlo „třetin“ postačí. Princip je takový, že svou plochu opticky rozdělíte na devět stejných dílů, třikrát tři obdelníky (v případě obdelníku, jako A4 a podobně. V případě čtverce platí třikrát tři stejné čtverce).Trik je v tom, že hlavní bod či body obrazu vložíte do průsečíku těchto obdelníků. Asi takto:
Liché pravidlo
Nepojmenovala jsem ho liché proto, že je hloupé, ale protože se týká počtu předmětů na vašem obraze. Dejme tomu že malujete ovečky na louce, štětce na stole, nebo je na vašem obraze jasně rozlišených pár kytek vpředu. V tomto případě se vyplatí namalovat lichý počet předmětů. Jde o to, že oko předměty kolem náš přirozeně páruje. Určitě je to nějaký zákon z Tvarové psychologie (stejný, jako když vidíte nedokončený kruh a v tom tvaru jasně vidíte kruh, ne pouze podivně zakroucenou křivku). Pokud namalujete pět stromů místo čtyřech, mozek ty čtyři spáruje a ten pátý mu „nevyjde“, což způsobí, že ho začne párovat s některých z předchozích a tak pořád dokola. Zrak nám klouže po obraze a obraz působí živě a harmonicky.
Rozmístění objektů v malbě
Při malování v plenéru není těžké malovat správné rozmístěné předmětů, z hlavy už je to těžší. Před malbou z fantazie doporučuji nastudovat si objekt malby na všelijakých fotografiích. Člověk pak zjistí, jak jsou jednotlivé objekty (stromy, kytky, domy, lidi) většinou přirozeně rozmístěny a jak to v \"oku\" vypadá. Málokdy se stane, že by byly objekty rozmístěné pravidelně. Nicméně pozor na
Dotýkání objektů v malbě
Jelikož se pohybujeme v tvojrozměrném prostoru, pokud se budou objekty v malbě dotýkat, naše oko je bude vnímat úplně jinak, než když je takto vidíme naživo. Jsou možné dvě varianty, to, že se hlavní objekty vůbec nedotýkají (podle mně většinou lepší) a nebo naopak že se cíleně dotýkají a překrývají, potom však pozor, aby měl každý svoje jasné místo a barevné ohraničení a nesplynuly v jednu velkou skvrnu.
2. Barva a tóny
V barvách je defakto povoleno vše, nicméně je fajn si na začátku ujasnit hlavně jednu věc, a to, co chcete svým obrazem způsobit za náladu. Spousta pastelkové žluté způsobí určitě jiné rozpoložení než ostrá oranžová. Na každého působí různé barevné kombinace jinak.
Já mám ráda velké barevnostní kontrasty, a často je ve svých obrazech používám. Například ostrý přechod mezi komplemetárními, nebo téměř komplementárními barvami udělá obraz zajímavým a je pak jen na Vás, čím ho spojíte dohromady, aby nevyzněl jako dvě poloviny náhodně slepené k sobě ( I když někdy to může být i účel, tohoto kontrastu například využívám hojně v cyklu \"Myšlenky\")
Hodnoty sytosti
Je fajn střídat různé hodnoty sytosti, aby byl obraz zajímavý, ale ne ve stejném poměru. Když si rozdělíme hodnoty sytosti na tři velké skupiny - úplně syté, střední tóny a málo syté,světlé barvy, v obraze by měly být například dvě třetiny hodně syté, jedna třetina středních tónu a jen trošku světlých. Nebo naopak. Ale ne vše ve stejné sytosti.
Variabilita a jednota v malbě
Jak jsem už psala výše, malba by měla být jednotná. Například nebe a země by spolu měly něčím korespondovat, použitými barvami, odrazem někde na hladině, sluncem přelívajícím se přes kopce - prostě a jednoduše, obraz by měl působit jako jeden celek, ne jako více částí náhodou přilepených k sobě. Na druhou stranu, nesmí nudit a v prvcích musí být určitá variabilita, aby byl člověk při pohledu na obraz stále více vtáhnutý do obrazu.
V malbě dominují střední tóny, následují světlé tóny a tmavých je jen poskrovnu.
Možná jste právě teď přišli na to, že spoustu z těchto pravidel na své malování už aplikujete, aniž byste o nich kdy slyšeli. Ano, to je velmi časté, protože je to součástí uměleckého a estetického citu, který je zčásti vrozený a nutně se kultivuje s množstvím namalovaných a shlédnutých obrazů.
< zpět