Obraz Cesta ke smrti

Více fotek obrazu: Odkaz ZDE.

Spoiler: Pokud vydržíte číst povídání, v druhé půlce vás čeká povídka, která obrazu dodává další rozměr. V případě netrpělivosti přeskočte rovnou na povídku – nadpis je tučně:-)

Tento obraz jsem malovala strašně, strašně dlouho. Zase mám na mysli slova jednoho spřáteleného výtvarníka: „Já začnu malovat zelený trojúhelník a nakonec z toho vyjde žlutá spirála.“

I já jsem nejdříve měla celé plátno žluté, nakonec žlutá zbyla pouze ve středu a v liniích. Jen celková kompozice a téma obrazu ke mně přišlo už na začátku – chtěla jsem namalovat nebeskou bránu, a taky jsem věděla, že bude do fialova laděná.

Nicméně namalovat tento obraz byl fakt porod. Týdny jsem jej obcházela a po každé fázi nebyla spokojená a nevěděla, jak dál. Měla jsem spoustu nápadů, ale nic se mi dostatečně nelíbilo.

Taky se mi zezačátku nelíbila barevnost, proto jsme spoustu linií zesvětlovala, přidávala bílou…tmavé barvy nejsou moc moje parketa, ani v případě tématu smrti.

Obraz mne konečně začal uspokojovat, až když jsem přimalovala hlavní hrdiny příběhu. Zakončení pak už byla otázka pouze dvou neprospaných nocí.

Citáty na obrazu:

Mors principum est

Morte mori melius quam vitam ducere mortis

Honesta mors turpi vita potior

Praecipuum naturae bonum mors

Název obrazu: Cesta ke smrti

Rozměry:120*80 cm

Technika: Akryl/lesklý lak

 

Povídka k obrazu:

Cesta ke smrti

Pavel jednou rukou držel volant a druhou odklikl příchozí zprávu.

„V kolik prijdes?“ Psala manželka.

Volat přes handsfree jí už nebudu, za deset minut jsem doma, pomyslel si a dál se soustředil na jízdu. Dnes to po dálnici jelo dobře a po navazující lokálce taky, byl malý provoz, pěkné počasí. Brzy sjede do vesnice, projede kolem zatoulaných slepic a zaparkuje svůj Citroen u domu.

Pavel podřadil, aby ho auto vytáhlo do drobného kopce. Oslnilo ho západ slunce naproti. Najednou se během vteřiny slunce schovalo za dodávku. Dodávku jedoucí v jeho pruhu, přímo naproti němu.

Na dvě vteřiny mu stoupl v krvi adrenalin a pak se svět schoval do tmy.

**

Mumlání kolem, nepoznával hlasy, ani slova. Byl strašně zmatený. Světlo tma světlo tma, vše se střídalo až příliš rychle, nepoznával ani zvuky, pachy, všechny vjemy mu byly cizí. Po těle se mu rozlévalo zvláštní teplo.

Snažil se vytáhnout z hlavy jakoukoliv vzpomínku, vodítko k tomu, kde je a jak se tam ocitl.

Cítil pohyb, ano, někam jel, pak mu hýbali s tělem, něco mu nasazovali na ruce, obličej…vše vnímal jen matně na pozadí toho velkého zmatku.

Marcela. Vzpomněl si na svou manželku. Kde je? Je v pořádku?

Nic víc ze vzpomínek nevykřesal. Jakoby se snažil chytit vítr do dlaně.

Umírám. Proč? Co se stalo? Další myšlenka, která pokračovala. Tak takové to tedy je? Necítil strach, ani zlobu, jen neskutečnou lítost, že musí tento krásný svět a svůj úžasný život opustit. Přímo se v té lítosti topil.

Pípání přístroje, zase hlasy a pak jeho vědomí opět odešlo.

**

Probral se v čisté posteli ve slunečném, béžově vymalovaném pokoji s velkým oknem. V pokoji byla i další lůžka, krásné ustlaná a očividně neobsazená. Pavel se posadil, opřel si záda a podíval se na lem peřiny, kterou byl zakrytý. Nic ho nebolelo, cítil se dobře. Mysl měl konečně jasnou, vzpomínal si na vše, na cestu z práce, na dodávku řítící se v protisměru, na útržky vjemů z nemocnice.

            Takže je určitě stále v nemocnici. Vícelůžkový pokoj by tomu napovídal, i když mu na něm nesedělo pár detailů. Například to, že neležel na nemocničním lůžku, ale na opravdové úzké posteli s pelestí a huňatou peřinou namísto těch nemocničních dek pokrytých uniformním bílým povlečením. V jednom rohu místnosti se nacházel nízký stolek, ale tam, kde by člověk čekal vysokou plastovou konvici s čajem stála namísto ní skleněná zdobená váza s bohatou kyticí. Žádné zvonky na sesternu, žádná madla pro snadnější zvedání, žádná televize …asi ho umístili na nějaký nadstandartní, nebo spíše nestandartní pokoj.

            Ozvalo se zaťukání. Pavel se s očekáváním zadíval k otevírajícím se dveřím. Dovnitř vešla mladá dlouhovlasá žena. Lékařka? Ale ne, měla oblečené bílé triko s dlouhými rukávy a jednoduše střižené bílé kalhoty, takže asi spíš zdravotní sestra.

            „Dobrý den, Pavle,“ její hlas zněl melodicky a mile. „S vaším dovolením trochu vyvětrám.“ Při těch slovech došla k oknu a otevřela jej. Zvenku se ozval ptačí koncert.

            Sestra se otočila a zamířila přímo k němu. Pavel čekal, že na něj vytáhne z nějaké skryté kapsy formulář o hospitalizaci, ale nic takového se nestalo. K jeho údivu se posadila na židli, kterou měl po levici a které si všiml až nyní.

            Sestra mlčela a on vyčkával. Pak už to nevydržel.

            „Kde to jsem?“ Chtěl vědět, ve kterém městě leží.

            „Jste ve smrti,“ odpověděla sestra.

            „Prosím?“ Pavel si myslel, že špatně rozuměl.

            „Bohužel jste zemřel,“ pokračovala ta podivná sestra a tvářila se upřímně smutně. „Je to pro mne složité vám to říkat takto narovinu, ale většinou je to nejlepší způsob. Teď se nacházíte v okamžiku smrti.“

            Rozhlédl se znova po pokoji. Věděl, že sestra mluví pravdu a analyzoval celou svou situaci. Ano, pokoj nebyl obyčejný. Ten jas a barvy..jakoby někdo zvýšil kontrast v počítači na maximum. A hlavně, když prozkoumal své pocity, cítil se úplně jinak než běžně. Podivně lehký a taky trochu odosobněný. I když si vzpomněl na Marcelu, na jejich dům, psa, svého šéfa, který na něj ještě dnes řval, ty vzpomínky nenesly žádný emoční náboj. Jako vzpomínky cizího člověka.  I ta lítost, kterou pociťoval během pokusů o jeho záchranu, se vytratila. Vlastně se teď nacházel v podivné zenové harmonii.

            „Já jsem, řekněme, průvodce,“ pokračovala sestra, tedy vlastně ne sestra, ale bůhvíjaké stvoření, když viděla, že Pavel její slova vstřebává. „Mým úkolem je dovést vás, Pavle, domů. Pokud tedy budete chtít.“

            Jak je to možné? Pomyslel si na chvíli.

            „Když mozek umírá, těsně před tím, než klinicky zemře, se vypne centrum pro vnímání času. Což znamená, že poslední vteřina se pro vás stane věčnou a vy tak máte šanci žít ve věčnosti a zároveň si ponechat svou osobnost a všechny své nasbírané vzpomínky. Tak je to zařízeno. “

            „Vy slyšíte mé myšlenky?“ zeptal se zmateně Pavel. 

            „Technicky vzato, jsem jejich součástí, stejně jako vize tohoto místa. Děj po smrti si člověk vždy vytváří sám, my se do něj jen vhodně zapojujeme, abychom mohli člověka správně provést smrtí. Ale není to jednoduché, je tu ještě jedna věc. Vaše volba. Právě přichází.“

            A jako v nacvičeném divadelním představení dovnitř vešel další člověk, tentokrát bez ťukání. Kdyby Pavel nevěděl, že se nenachází v nemocnici, řekl by, že je to doktor. Vysoká mužská postava budící respekt, na sobě bílý lékařský plášť, postupovala rozhodně k Pavlově posteli.

            „Dobrý den, s vaším dovolením si taktéž přisednu,“ řekl tento rádoby doktor a posadil se na druhé židli, která se najednou zjevila po Pavlově pravici. Muž se tvářil sebevědomě až nafoukaně, ale svým způsobem byl velmi přitažlivý a sympatický. Takový ten přirozený vůdce, kterého nemusíte mít rádi, ale víte, že za vás vyřeší každou trabli. Společensky se na Pavla usmíval. Tedy jen do chvíle, než očima sjel na ženu, která si říkala průvodce. Jeho pohled ztvrdnul a bylo jasné, že by ji nejraději viděl sto mil daleko.

            „Tady Gabriela vám, předpokládám, už všechno řekla. Jako vždycky si uzurpuje přednostní právo na podávání informací.“

            „Všechno jsem nestihla, Baltazare“ usmála se jmenovaná a Pavla překvapilo, že na rozdíl od muže z ní stále vyzařovalo dobro, bezelstnost a dokonce, řekl by, laskavý cit k muži po jeho pravici. A vlastně k celému světu.

            „ Smrt není jednoduchá. Ona Gabriela to trochu podává jako lážo plážo procházku růžovým sadem, ale ten sad je dost trnitý. Což se samozřejmě nemůže říkat nahlas, protože bychom tím zkazili tu strašně krásnou iluzi toho, jak je vše snadné. Ale já k vám budu Pavle na rozdíl od těchto optimistických sluníčkářů upřímný – teď jste v klídku, v teplé postýlce, ale pokud zvolíte cestu ke smrti po boku Gabriely, bude to hodně dlouhý a bolestný proces.“

            „Můžu se zeptat, vy jste tedy kdo?“ Otázal se Pavel. Charismatický muž ho velmi zaujal.

            „Jsem taky průvodce, dá se říci,“ usmál se muž. „Jen na druhou stranu.“

            Pavel přemítal, co to znamená.

            „Průchod se mnou je velmi snadný, a nejen to. Po cestě vás Pavle nečekají žádné trny výčitek, žádné balvany smutku ani špatné vzpomínky. Celá cesta do smrti probíhá rychle,“ lusknul teatrálně prsty, „a bezbolestně.“

            Jako správný obchodník vyčkával, až se Pavel zeptá sám na to, co viselo ve vzduchu:

            „A jaká je tedy cena?“

            Bylo vidět, že muž tuto otázku očekává.

            „Cena vysoká není, tedy ne, když uvážíte ty neduhy, kterým se vyhnete. Asi jste už slyšel nějaké ty povídačky o pekle, luciferovi a tak. Ne, nebojte se, nebudete se smažit v kotli. Jen si navždy připoutá vaši duši k sobě, to ale ani nepocítíte. Je to úplně v pohodě.“

            Muž se znovu upřímně usmál. Upřímně? Nebo neupřímně?

            Ačkoliv Pavel netušil vlastně vůbec žádné detaily o trnitosti cest do nebe či bezproblémovosti ztráty duše, věděl, že je již rozhodnutý, s kým odejde, a že i toto rozhodnutí bylo provedeno ještě dříve, než zemřel, možná i ještě dříve, než se narodil, a toto je jen taková divadelní scéna, kterou všichni hrají a musí odehrát. A přitom to bylo zároveň i úplně naopak – nic nebylo rozhodnuto až do této chvíle, kdy měl po levici a po pravici nabídku úplně jiné cesty a kdy on sám měl – zcela svobodně -  říci, co zvolil.

            Ale říkat to vlastně nemusel, protože jakmile se vnitřně rozhodl, muž v plášti zmizel a Pavlovo tělo se začalo zvedat z postele a on tomu nemohl nijak zabránit. Všiml si, že je strašně lehký, jakoby se stal nějakou podivnou plazmou vznášející se v prostoru. Opravdu se vznášel, vznášel se k otevřenému oknu a vedle něj, nebo spíš, těsně za ním, se vznášela Gabriela. Proletěli spolu oknem, pryč z budovy připomínající nemocnici, výš a výš nad město, které, jak Pavel věděl, si vlastně vymýšlí jen ve své hlavě. Krásný den sytil barvy téměř do nesnesitelna a oni dva spolu letěli vstříc obloze.

            Prolétli spolu mraky a najednou se ocitli v tunelu. Jeho dno i stěny tvořily zvláštní krabaté linie, jako zdvihající se a zase klesající drobné kopečky. A zároveň, když se člověk pořádně podíval skrz, tak viděl huňaté mraky pod sebou. Tunel hrál všemi barvami a na konci zářilo opravdu světlo, čemuž se Pavel musel vnitřně usmát. Takže to světlo na konci tunelu opravdu existuje, není to jen mámení zmateného mozku v klinické smrti. Ale co je v tom světle? Zadíval se do něj a pocítil obrovskou sílu. Tak velikou, že ho popadl téměř panický strach a touha se sebrat a odejít. Cítil se, jako můra u ohně – to světlo ho nadbytostně přitahovalo, ale zároveň nadpozemsky děsilo. Už dávno přestal cítit zenový klid, byl zase obyčejným člověkem a ještě nikdy nepoznal malost člověka tolik, jako teď.

            „Cesta ke smrti je cesta k Bohu,“ chytila jej za ruku Gabriela. „Poslední krok ke zbavení se svého lidství. I když to teď nevnímáš přes svůj strach, je to cesta do čisté lásky. Strach má tvé ego, protože cítí svůj konec. Bude tě týrat pochybnostmi, bude se snažit otočit tvé kroky a přesvědčit tě, abys nepostupoval, ale ty to zvládneš a vytrváš.“

            Pavel otočil hlavu. Tunel na druhé straně pokračoval až do nekonečna, ve kterém se mlžil. Ale on věděl, že by se na jeho druhou stranu stejně nevydal. Věděl, co musí udělat, co udělá, protože volba již proběhla. Věděl, že jej čeká bolestné překonávání svého strachu a také to, že Gabriela bude stále půl kroku za ním, ruku v ruce. Nechá ho postupovat jeho vlastním tempem, ale bude tu stále s ním. Věděl, že spolu s ní to všechno zvládne a překoná.

Zvedl nohu a vykročil.

< zpět