Umění jako jazyk

Předevčírem jsem měla sraz se svým novým kolegou Martinem, se kterým budu v říjnu vystavovat. Bylo to pro mne hodně výživné setkání, protože  nemám běžně možnost setkávat se a mluvit s jinými umělci. Martina jsem si vytipovala jako vhodného spoluvystavovatele, když jsem viděla  jeho obrazy u Džoudyho. Kromě krásného malování dělá taky terapie a takto funguje asi i v normálním životě. Ačkoliv to nebylo v plánu, mluvila jsem s ním o věcech, jako zatím s nikým, což mne donutilo si formulovat některé postoje. Samozřejmě vše, co se týká malování a umění.

Po našem setkání se mi také v hlavě vynořovaly filosofické myšlenky o umění, a též se objevil nápad na obraz.

Pochopila jsem, že umělecký projev je „jen“ další forma jazyka. Jazyk, kterým mluvíme, předurčuje také naše vnímání světa. Jeho sdělovací možnosti limitují zároveň popis reality, který chceme sdílet s ostatními. U umění totiž mnohem více než u evropských jazyků záleží na interpretaci. Interpretaci, která je složená ze zkušeností a osobnosti. Proto nám nějaký styl říká hodně, jiný nic. „Říká“, v opravdu pravém smyslu toho slova. Obrazy k diváku totiž promlouvají a je šťastná náhoda, když si najdou příjemce, který jejich jazyku rozumí. Mohou mu poté zprostředkovat uchopení nějaké vnitřní reality, která nejde změřit ani zvážit.

Stejně jako jazyk, umělecký projev se dá do jisté míry naučit, rozvíjet. Více než u mluvených jazyků je tady však do velké míry oddělené přijímání od produkce. S rozvíjením aktivního jazyka, tedy uměleckého projevu, jde většinou ruku v ruce také rozvoj přijímání sdělení z podobného stylu. Naopak lze ale rozvíjet právě pouze tento příjem (lidé chodící po výstavách, sbírající obrazy) aniž by člověk došel k aktivní komunikaci. Pro aktivní komunikaci je totiž třeba ještě znát techniku.  Když chce člověk mluvit anglicky, také mu nestačí znát slovíčka a gramatiku – musí nejdříve umět správně vyslovovat hlásky a artikulovat, aby mu lidé alespoň trochu rozuměli.

Lidi v určitých společenských vrstvách, s podobným myšlenkovým vývojem, většinou dochází k podobnému jazyku ->Hlavnímu uměleckému proudu. Proto se kritici obecně shodnou na tom, co je dobré, a co špatné. Při posuzování umění má „kvalita“ význam jediný: Toto ke mně promlouvá, toto ke mně nepromlouvá. A současný jazyk je samozřejmě dán nějakým obecným konsenzem lidí, kteří se v oboru pochybují. A jak to u jazyků bývá, neustále se přirozeně mění. Revolucionáři, například impresionisti, byli tak špatně přijímání proto, protože začali používat jazyk, kterému zatím nerozuměl nikdo, kromě jich samých. Kritici byli zdrcující. Ostatní lidé pohybující se kolem umění se jim vysmáli. Až postupem času se jejich jazyk lidé naučili interpretovat, nebo minimálně akceptovat.

U umění dochází k těm samým otázkám, jako v normální komunikaci. Co chci říci? Komu to chci říci? Proč to chci říci? Myslím, že umělci se kromě jazyka, který je jim daný od přírody (styl proceděný přes zkušenosti) mohou naučit i jiné jazyky, i když to pro ně nikdy nebude jazyk mateřský.

Toto pochopení jednoduché a známé pravdy, že umění je jazyk, mi odpovědělo mnohé osobní otázky. Například proč mi většina lidí nerozumí, když se s nimi snažím bavit o umění. Aby bylo jasno, myslím tím lidi, kteří hodnotu obrazu vnímají pouze podle materiálu, který na ně byl spotřebován (plus někdy ještě milosrdně připočtou hodnotu času). Takovým lidem je vlastně jedno, co mají pověšené na stěně, protože neumí žádný z uměleckých jazyků. To není špatně, jen je to ochuzující co se týká nějakého vnitřního popisu reality, a tedy pochopení světa.

 

Kopírovat článek je povoleno. Jen mi prosím napište, že jste ho zkopírovali a pod článek uveďte zdroj.

< zpět