Instalace výstavy v Té kavárně

Ta kavárna je úžasný, otevřený podnik, jak prostorově, tak myšlenkově. Posezení je variabilní, člověk si může vybrat mezi klasickými židličkami, křesílky a sedacími kostkami. A ještě k tomu, na rozdíl od ostatních kaváren, jsou v ní vítané děti a při vstupu se nachází velký dětský koutek. To, jak jsem se v ní vždycky cítila  mne dovedlo k myšlence, že v ní chci vystavovat. Byla to celkově má třetí výstava, ale první samostatná, protože dvě předchozí byly sdílené výstavy obrazů či fotografií, kde jsem měla jen pár děl.

Ano, chtěla jsem v ní opravdu moc vystavovat. A teď se mi to povedlo a já jsem šťastná, že můžu výstavou v Té kavárně zahájit sérii tří podzimních výstav tady v Praze. Nejdříve jsem výstavu odkládala, protože mi připadalo, že ještě nemám tolik děl. Nakonec ale vystavuji okolo třiceti kousků a ještě mi asi deset zbylo doma.

Dva dny před výstavou jsme přijeli ze čtrnáctidenní náročné dovolené. Načasování nic moc, ale mohlo by to být horší. Ačkoliv jsem si co nejvíce věcí přichystala dopředu, stejně mi ještě pár úkolů chybělo. Umístit háčky na olejomalby, nalepit popisky..prostě a jednoduše, den před výstavou jsem makala jak fretka.

Druhý den jsem měla vše hotovo. V podvečer jsme šli instalovat výstavu. Zapojila jsem svého manžela, protože jsem věděla, že to bude časově dost náročné. Kavárníci nám řekli: „Přijďte v pět, do šesti je kavárna, snad to stihneme.“ O třičtvrtě na sedm jsem pověsila poslední obraz. Byla jsem propocená, jako kdybych kopala kanály, a můj mozek byl ve stavu právě absolvovaných státnic.

Není divu, že když jsem přišla domů, ačkoliv jsem měla večerní kafe, cítila jsem se totálně grogy. Ale jakmile  jsem si lehla, v hlavě mi běžela výstava. Co kde visí, jak to visí, na čem to visí, a nemělo-li by to být jinak. Prostě takzvané bláznění. Sem tam ho mám, třeba když pracuji na nějakém rozsáhlejším obraze. Blázním z toho a furt mi skáče na mysl, hlavně když mám uvolněný mozek. Nemůžu pak spát, ale ani dělat nic jiného. Asi to znáte ve spojitosti s nějakou zkouškou nebo pohovorem.  Tak já to mám s obrazy.

Výstavu jsem instalovala v pondělí, teď visí druhý týden. Ale v souvislosti s ní se mi podařilo zažít dobou „haluz“, o kterou se ráda podělím. Ve čtvrtek jsme s mojí maminkou skočili do Té kavárny na kafe. Chtěla jsem ji ukázat výstavu. Byly jsme tam jenom na hodinu. Když jsem šla k okýnku objednat kafe, paní vedle mne se ptala personálu, jak si může zakoupit obraz. A personál řekl:“To se zeptejte rovnou tady té paní, co stojí vedle Vás.“ Tak jsem si s paní pokecala a ona si u mne rovnou koupila obraz. Věřili byste tomu štěstí? Že tam jsem na jednu jedinou hodinu, a zrovna se tam objeví paní, co si ode mne může rovnou něco zakoupit? Vesmír je prostě nepochopitelný.

Bláznění ale ještě není úplně za mnou. Ještě mne čeká vernisáž, no jéje. Z té blázním už teď, a to je za dva týdny.

< zpět